Tento příběh se udál v sedmdesátých letech na Severu Creat v massachusetts . Rodiče koupili velmi starý dům poblíž starobylého hřbitova. Dům byl obrovský,třípodlažní a bez suterénu. Veranda se táhla přes půl domu.

           V podkroví byla velká tmavá místnost, která pro nás děti byla velice záhadná. Rodiče nám totiž zakázali do tohoto pokoje vcházet. Tehdy mi bylo okolo dvanácti let. A protože zakázané ovoce nejlépe chutná, nakoukl jsem do pokoje alespoň klíčovou dírkou. Viděl jsem velký krb a nestandardně malé okno.

           Z tohoto domu mi běhal mráz po zádech. Zima byla ve zdejším kraji velice krutá. Brzy se stmívalo. Dům byl vyhřívaný párou, které vedla ze sklepa. Rozvody z měděných trubek byly rozvedeny po celém domě jako pavoučí síť do malých základních radiátorů. Z nich se rozléhal fenomenální zvuk, něco jako když v dálce slyšíte blížící se bouřku - takové vzdálené dunění. Při jedné takové tmavé a velice mrazivé noci, asi v polovině ledna, se mi tento zvuk nějakým způsobem vkradl do mého spánku.

           Slyšel jsem ho v jedné podivné scéně, kde jsem ve snu viděl dlouhou tmavou chodbu. Na jejím konci byly vidět vlasy, které se mihotaly v prostoru. Ráno, když sem se vzbudil, tak se mi sen okamžitě vybavil. Byl o malé holčičce, která stála u konce mé postele a sledovala, jak spím. Vypadala tak na 6-8 let.

            Byla štíhlá jako proutek. Měla velmi tmavé vlasy spletené do copu. V něm měla zvláštní stuhy. Takové jsem ještě nikde neviděl. Oblečena byla do růžových slavnostních šatů . Natáhla ruku směrem ke mně…chtěla mi něco ukázat. |Šel jsem s ní. Vybavuji si, že na nohou měla obuv s velkou přezkou… Najednou se zastavila, složila ruce podél těla… a já si teprve tehdy poprvé prohlédl její obličej. Měla vystouplé lícní kosti, bledou pleť a velké tmavé oči, pod kterými byly patrné kruhy.

           Byla vystrašená. Vydedukoval jsem to z jejího bolestného pohledu. a měla bolestný pohled. …pak se tiše obrátila a prošla dveřmi do místnosti ,kam jsem se sourozenci nesměl vstupovat. O několik let později… Vzpomínky na ten podivný sen mi ani v dospělosti nedaly pokoj. Jednou jsem se k domu, kde jstem strávil část dětství, opět vrátil.

           Masivní a rozlehlá veranda už tam nebyla. Zakrývaly ji keře. Jak jsem se prodíral mezi keři, narazil jsem na středně velký kámen. Chtěl jsem ho odstranit, ale byl příliš těžký. Vzal jsem tedy z kůlny krumpáč a lopatu a začal kopat. Vůbec nevím proč… Po deseti centimetrech se v zemi něco zalesklo. Byl to náhrdelník s medailonkem. Když jsem ho otevřel, byla v něm obrázek malého děvčátka. Byla to ta holčička z mého snu.

           Téhož dne jsem se rozhodl zajít za svými rodiči, abych se jich zeptal, proč jsem jako malý nesměl do té tajemné místnosti. Rodiče mi odpověděli, abych se tam zašel podívat, pokud chci. V místnosti nebylo nic zvláštního. Jen v jednom z rohů u stropu bylo více prachu než v jiných rozích. Vzal jsem prachovku…ta se však v rohu zadrhla.

          Trhnul jsem a něco povolilo. Sáhl jsem do rohu rukou a za trámy nahmatal krabici. Byl v ní klobouk s květinami dětské velikosti. Rozhodl jsem se pokoj detailněji prozkoumat. Nic jsem ale neobjevil. Pak mi blesklo hlavou, že bych mohl přesunout nábytek. Pod jednou těžkou komodou bylo víko v podlaze s kulatým kovovým úchytem.

          Nadzvedl jsem poklop. Spatřil jsem starý rezavý řetěz. Prostor byl velmi stísněný. Zaklapl jsem poklop, vrátil komodu na své místo, uklidil krabici a odešel domů. O několik měsíců později jsem zašel s rodiči do starožitnictví. Otec se poohlížel po nábytku. Za starým oprýskaným stolem seděla nenápadná paní, která tiše pletla.

           Byl slyšet jen jemný cinkot jehlic, které se blýskaly. V tom jsem si vzpomněl na náhrdelník s medailonkem, který jsem tehdy našel. Nosil jsem ho stále u sebe…tak jsem ho vytáhl z náprsní kapsy saka a zeptal se z jaké doby by tak asi mohl být. Odpovědi se mi nedostalo. Paní zajímalo, kde jsem náhrdelník našel. Vše jsem jí vyprávěl a ona mi pak vyprávěla: „V polovině osmnáctého století tam bydlela jedna rodina, která měla dcerku.

           Říkalo se, že jí přivazovali k řetězu, a že jí zavírali do nějakého sklepa. Ale to se nikdy nepotvrdilo. Nikdy totiž nebyly nalezeny ostatky děvčátka ani místo, kde by ji rodiče věznili. Laura, ta malá dívenka, se ti pokusila říct, že zde žila, kde byla vězněna a kde jsou její ostatky.” Rozhodl jsem se Lauřiny ostatky vykopat a nechat je uložit na starém viktoriánském hřbitově, a to i s jejím kloboukem.

           Té noci se mi ukázala ještě jednou, ale už nebyla tak zničená a tak prázdná. Měla šťastný výraz ve tváři……….

Tento text je smyšlený