Mechanismus vzniku bolesti a její biochemické příčiny nejsou ani dnes z vědeckého hlediska zcela objasněné. Bolest vzniká z podráždění bolestivých bodů (receptorů) na kůži nebo orgánech, tzv. nociceptorů (člověk jich má celkem mezi 1 – 2 miliony). Uplatňují se některé chemické látky dráždící nervy, které pak vedou podněty do určitých částí mozku. Bolest může být modifikována také nervovými vlivy – to znamená různý práh vnímání bolesti u různých lidí, vliv duševního rozpoložení člověka, nebo dokonce ztráta vnímání bolesti. Bezprostřední odpovědí těla na bolest je reflex, například v podobě uhýbání. Silnější bolest působí také prostřednictvím vegetativního nervového systému na krevní tlak, puls, sekreci potu atd. V některých výjimečných případech může duchovní koncentrace (trans, hypnóza či autohypnóza) receptory bolesti „obelstít“ a tím velkou a dokonce i nejsilnější bolest zcela vymazat z paměti…
Co je to za lidi, co jsou toho schopni? Probodali byste si, jako oni, své tělo dřevěnými či kostěnými kolíky? Vydrželi by jste s odevzdaností mnohahodinový pohled vstříc slunci až se vám zanítí oči? Byli by jste ochotni snášet posvátnou bolest? Pro většinu lidí západní společnosti je něco takového nemyslitelné. Představte si, že se vzdáte kontroly nad vlastním tělem i nad vlastní myslí. Kontakt s Bohem pro mnohé kultury v současnosti spočívá v poklidné motlitbě a v rituálech, jenž mají upokojit duši. Jsou ale také kultury a národy, kde se zbožnost měří krví a bolestí. Většina lidí spojuje náboženství s láskou, soucitem a radostí, avšak v samém jádru náboženství je ve skutečnosti mnoho krutosti a obětování.
Prolévání krve během obětních rituálů se vyskytovalo v různých archaických společnostech
a také v některých starověkých říších, na některých místech však přetrvává dodnes. Vedle obětních zvířat (beran, býk, had, medvěd apod.) se mnohdy přinášely i lidské oběti.
     Ve starověkém Římě bylo zvykem vyhánět z města muže nazývaného „Starý Mars“ oděného do kožešin. Pronásledovatelé ho bili dlouhými pruty a hnali ho až za hradby. Obřad se konal vždy 14. března (před prvním úplňkem starého římského roku) a měl zajistit dobrou úrodu. Jeho funkce byla tedy stejná jako
u slovanského rituálu „vynášení Smrtky“.
     V thráckém městě Abdéra byl jednou ročně ukamenován vybraný občan, jenž měl jako obětní beránek vykoupit hříchy všech ostatních občanů města.
     Aztékové dosáhli, pokud jde o krvavé oběti, vrcholu. Během rituálních obřadů drželi čtyři kněží oběť za ruce a nohy a pátý rozřízl obsidiánovým nožem oběti hruď a vyrval jí srdce. Počet obětí byl velký; Aztékové často válčili s okolními kmeny, před bojem obětovali bohům jako výraz prosby o pomoc a po boji jim pak stejným obřadem děkovali. Antropolog Michael Harner je ale přesvědčen, že není možné vysvětlit krvežíznivost aztéckých bohů a vysoký počet lidských obětí pouze čistě náboženskými motivy. Základní rozdíl mezi aztéckým náboženským systémem a náboženskými praktikami vyspělých kultur starověku spočívá podle jeho názoru především v tom, že lidské oběti u Aztéků nebyly pouze obětovány, ale také konzumovány, a to především z důvodů chybějících proteinů v běžné stravě s velmi malým podílem živočišného masa.
     Na Filipínách dodnes oslavují Velký pátek rituálem, při němž se desítky mužů nechávají přibít k dřevěnému kříži. Stovky dalších pochodují městem a bičují se do zad. Ukřižování a sebemrskačství má tak smýt jejich hříchy za uplynulý rok. Tyto velikonoční rituály každoročně přitahují do řady filipínských měst tisícovky turistů.