Čas je zcela samozřejmý pojem, s nímž denně nakládáme, neumíme však zcela přesně říct, co to vlastně je. Čas je zkrátka mnohovýznamový pojem, jehož různé vlastnosti nicméně spolu souvisejí a je to především filosofie, jenž se pokouší času porozumět.
V běžném životě je čas obvykle něco, co se počítá a měří, zjišťujeme ho pohledem
na hodinky. Tento v současné době nejběžnější přístup pochází od Aristotela: „Čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“.“ Jako pohyb zde chápeme pravidelné střídání dne a noci, léta a zimy atd.
Avšak v každodenní realitě mluvíme o čase i v zcela jiném významu: věta „Nemám čas“ znamená, že se něco nevejde do mého plánu. Úsloví „Čas jsou peníze“ má význam takový, že s časem se má dobře nakládat, šetřit; můj čas je časem mého života, je tudíž limitovaný a má nenahraditelnou cenu. Čas tedy není pouze něco, co běží kolem mne, ale také to co vnímám
a prožívám – můj čas.
Rumunský religionista Mircea Eliade ve své knize Mýtus o věčném návratu upozornil na to, že archaické společnosti nechápaly čas jako přímé, lineární plynutí, ale jako určitý cyklický návrat, tak jak to ztvárňují mýty. Cyklický čas je spojen s rotací, ta je ve vesmíru velmi zvláštním jevem, jelikož u rotujících předmětů a jevů se dá předem spočítat nebo odhadnout, v jakém stavu se za daný čas budou nalézat.
Pro archaické lidi bylo příkladem cyklického času střídání ročních období, které bylo současně chápáno i jako model pro lidskou společnost: jako je na jaře příroda znovuzrozená
a svěží, i oni se snažili, aby se jejich společnost každoročně obnovila a oprostila od všeho špatného, co se v ní v průběhu roku nashromáždilo. K tomu účelu sloužily novoroční očistné rituály.
O přechod k lineárnímu pojímání času jako dějin, ať už chápané jako pokrok nebo jako úpadek, se zasloužily dvě věci. V prvé radě začaly ve vyspělejších, především městských společnostech převládat lidské skutky a události nad přírodou, a tudíž lineární prožitek historie a individuálního života od narození k úmrtí nad cyklickým opakováním přírody.
Za druhé se v náboženském smýšlení starého Izraele zrodila myšlenka, že není třeba, aby se lidské společnosti obnovovaly a vracely do „zlatého věku“ kdesi na počátku, ale mohou očekávat a těšit se na velkou budoucnost, kterou Izraeli přislíbil Hospodin. V lineárním čase všechno nezadržitelně postupuje dopředu. Představa tohoto času odpovídá klasickému dělení na minulost, přítomnost a budoucnost.
Náboženský člověk dále rozděluje dva kvalitativně rozdílné druhy času - čas profánní
- to znamená čas běžný naplněný běžnými činy (každodenní život; v moderní společnosti už prožíváme jen tento), a čas posvátný – je obdobím svátků a slavností, ale také v rituálních úkonů, kterým daná společnost přikládá určitý důležitý náboženský význam. Posvátný čas
je svou podstatou „zpřítomněný mýtický Pračas", a má tudíž cyklický charakter a je vratný. Slavení svátků není tedy pouhá oslava události nebo činu, ale je jejím zpřítomněním. Při zpřítomnění posvátného (mýtického) času se profánní čas zastavuje, neboť Pračas není součástí historické současnosti, existoval ještě před samým počátkem existence historického času.