Bylo 15. července 1988, když jsem slavila své patnácté narozeniny. Slavila jsem je jako každý rok - na dětském táboře.

V ten den jsem držela hlídku. Moc jsem si přála, abych mě šel někdo vystřídat, protože se pro mne v jídelně chystala oslava a já se na ni moc těšila. Když už jsem se konečně dočkala, rozeběhla jsem se k chatce, abych se mohla převléknout do svátečního oblečení. Všimla jsem si však, že u nedalekého kostela stojí maminka a s někým si povídá. Nadšeně jsem se za nimi vydala.

Když jsem přišla do bezprostřední blízkosti mamky, chtěla jsem ji pozdravit. Jenže ona mi vůbec nevěnovala pozornost. Byla děsně zapálená do rozhovoru se sestrou a kamarádkou. Chvíli jsem čekala, ale když se situace nezměnila, obrátila jsem se na svou sestru, ale ta na tom byla stejně jako máma. „Škoda cesty,” pomyslela jsem si a šla zpátky do tábora. Strašně rychle se setmělo. Rozeběhla jsem se tedy co nejrychleji.

Ze tmy mám totiž šílený strach. Celá udýchaná jsem se zastavila před vchodem. Překvapilo mne, že je tam ticho. Když jsem vstoupila do jídelny, stál tam jen cizí kluk. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Měl světlé kučeravé vlasy a strašně milý úsměv. Cítila jsem radost a štěstí, ani nevím proč. Jak jsem tam tak stála a zírala na něj, došlo mi, že asi čeká na mě. Šla jsem tedy k němu. Byl o pár let starší než já. „Ahoj Kornelie, já jsem Erik,” řekl a podal mi ruku. „Čekám tu na tebe…” Najednou jsem seděla vedle něj na lavičce.

Ani nevím, jak jsem se k němu dostala. Co mne ale dostalo, bylo zjištění, že při mluvení neotvíral ústa. „Neboj, to je telepatie, ale mohu mluvit jako ty,” zaznělo z jeho úst. Řekl mi, že mohu mít vše, na co si vzpomenu. Mohu být krásná, mít drahé luxusní auto, dům, prostě vše, po čem toužím. Tato nabídka mě velice lákala…. Vše ale mělo jeden malý háček. Podmínkou toho všeho bylo, že budu žít s Erikem a budu ho milovat.¨

Docela dlouho jsem nad tím vším přemýšlela. Vybavovala jsem si slova otce, který byl farářem. Říkával, že andělé jsou velice krásní a umí číst lidské myšlenky a že takto poznám anděla od satana. Ten totiž číst myšlenky neumí. Musel to být tedy anděl, který vyslyšel mé modlitby. I když mi bylo jen 15 let, toužila jsem po někom, kdo by mne miloval a byl duchovně založen stejně jako já sama. Z přemýšlení mne vyděsila slova:”

Satan mi řekl, abych tě zabil,” pravil Erik a vytáhl velký řeznický nůž, který mi přiložil na záda. Celá jsem ztuhla. Snad jsem ani nedýchala. Po chvíli jsem slyšela hlas, který mi napovídal:” Dej svou duši Satanovi!” Chtěla jsem vstát a utéct, ale nešlo to. Po chvíli se z mé hlavy ozval hlas, který pravil:” Ano, dám svou duši Satanovi.” Sebrala jsem zbytek své odvahy a začala se soustředit. Hlas mého srdce mi napověděl :”Buď silná, tvá duše musí zůstat tobě a Bohu!” Z plných plic jsem zakřičela:” Nééééééééééééééééé!” Erik byl zase tím milým sympatickým klukem, jako když jsem ho viděla poprvé. „Ještě nejsi připravená, ale uvidíš, že to co ti nabízím, je neodolatelné,” řekl a tiše odešel.

Zírala jsem do prázdnoty a začala si uvědomovat, jak je Erik inteligentní, šarmantní a velice přitažlivý. Měla jsem pocit, jako bych s ním byla od té doby spoutaná. Najednou se přede mnou znovu objevil Erik znovu :”Líbí se mi tvůj Bůh, ale můj je lepší. Dokáže mi dát to co chci. Ten tvůj jen poslouchá vaše modlitby a nic nedělá.

Nikdy vám nic nedá. Mohu si dělat, co se mi zlíbí. Nemusím chodit do práce a na nic se nemusím ptát rodičů, jenom na něco pomyslím a hned to mám…?” snažil se mne znovu lanařit. Pak se podíval na dveře a znovu na mne a řekl :”Tak… Na viděnou, „ otočil se a odešel. Když Erik odešel, mohla jsem opět vstát. Oklepala jsem a chtěla odejít.

V koutě však někdo seděl. Zahlédla jsem jen siluetu s pokrčenou hlavou a rukama nezvykle roztaženýma od těla. Dostala jsem strach a utekla jsem. Doběhla jsem k mamce, která stála ještě vášnivě diskutovala. Překotně jsem jí vyprávěla, co se mi stalo, ale ona mi odvětila :”Vždyť si stála celou dobu vedle mě, nikam si nešla. Podívej se,” ukázal k jídelně, kde to žilo. „Jen se ti něco zdálo,” dodala.

Během oslavy jsem vše vyprávěla mým nejbližším kamarádům. Dokonale jsem jim ho popsala, jestli ho někdo nezná či ho neviděl. Neuspěla jsem. Celou oslavu jsem na Erika musela myslet. Prostě mi to nedalo. Po chvíli jsem šla za mamkou a za sestrou, které byly na chodbě. Zpovzdálí jsem opět uslyšela, jak někdo volá moje jméno. Bylo to velmi opojné a hypnotizující. Chtěla jsem se zeptat mamky a sestry, jestli to také slyší. V tu chvíli bylo volání ještě silnější. Pod jeho vlivem jsem se vydala směrem ke koupelnám a toaletám, tedy napříč tmou celým táborem. Strašně jsem se bála, chtěla jsem se vrátit, ale tělo neposlouchalo.

Najednou se volání obrátilo a já ho slyšela z opačné strany tábora. Když jsem se dostala až do parku, napětí ze mne spadlo a opět jsem ovládala své tělo. Volání ustalo. Měla jsem však zvláštní pocit. Začala jsem utíkat zpět do tábora.

Najednou jsem zaslechla koňský dusot. Vzpomněla jsem si, jak mi táta říkával, co se píše v bibli. „Když uslyšíš dusot koní, jsou to démoni a zlí duchové, kteří se sjíždějí z nejtemnějších hlubin mandruku. Jsou to Satanovy démoni, kterým žhnou rudě oči”.

Utíkala jsem, co mi síly stačily. Přesto jsem ale měla pocit, že mne ruka s ohnutými drápy, která se po mně natahovala, chytne a stáhne do říše Iggy - do říše nekonečného utrpení. Když jsem doběhla do tábora, vše jsem znovu vyprávěla mamce a setře. Opět mi nevěřily. Říkala jsem si, že to byl jen sen.

Po letech jsem se do tábora vrátila zpět a pátrala po něm. Nikdo však chlapce jménem Erik neznal…